Dashwood

Ať pořád vládne ta pravá kamarádská atmosféra

Trochu z historie

A co děti, měli si kde hrát?

Samozřejmě, že měly. Nikdo nám hraní neorganizoval, nebyly dětské dny, nebyly magneťáky, televize, nebyla kola s přehazovačkami a přece dodnes na dětská léta prožitá na osadě s nadšením všichni vzpomínají.

Ale úvodem bych měl pár vět věnovat seznámení s Bibikem. To bylo snad v roce 1947 v létě, kdy nám oběma byl 10 let. Plavil jsem se na neckách Malou Kocábou v místech, kde je dnes mostek na hřiště. Na břehu se objevila postavička, také s neckami a pravila, že také se bude plavit, ale zajímavější to bude, když přitom budeme bojovat a navzájem se potápět. Tak jsme bojovali a tím vznikla naše spolupráce na vymýšlení her, ptákovin, sportovního soutěžení a stavění bunkrů. Něco málo nám z toho zbylo do dnešních dní.

Je pravdou, že jsme byli experti na vymýšlení her. Několikadenní hra, ve které bývala zapojena desítka dětí měla start v úvozu. Nakopaná hlína se proměnila v salámy, nádobí, sošky a jiné předměty. Ty se staly předmětem prodávání. K obchodu bylo třeba peněz. Byly vyrobeny puncované hliňáky, které zločinci padělali. Policie pátrala a zatkla padělatele. Byl soud a zločinci odsouzeni. Krutým trestem bylo věznění pod neckami, ze kterých byl odstraněn špunt. Na otvoru po špuntu seděl bachař a další si lze domyslet. O tom by mohli mnozí z dnešních padesátníků až téměř sedmdesátníků ledacos vyprávět.

Jindy jsme si vyrobili ze žaludů loutky a hráli divadlo, někdy s živými herci. Rádi jsme hráli Oukrop a nebo Zabití padoucha. To už nejmenší děti brečely, když padouch byl probodnut mečem a zpod paže mu tekla proudem šťáva z malin. Pořádali jsme mezi sebou olympijské hry, vystavěli z klacíků celou vesnici a posléze ji zapálili. O stavbách soustav rybníků a průplavů v Kocábě ani nemluvě. Dokázali jsme ale i písek nabraný v Kocábě prosívat a upravovat hřiště pro míčové hry.

Mimořádně slavný byl záměr vyrábět a po osadě prodávat kladiva. Na břehu Kocáby u tůňky Doktorky jsme postavili z kamení a jílu speciální pec. Všechny děti sbíraly v širokém okolí staré plechovky. V peci jsme rozdělali oheň, nasypali do ohně plechovky, pumpou vháněli vzduch pro získání potřebné teploty. Samozřejmě to skončilo neslavně. Kladiva nebyla, ale hráli jme si.

Za zmínku stojí i ohně v jeskyni ve skále nad Kocábou. Tam se i zkoušelo, zda se podaří shodit velký skalní výstupek u vstupu jeskyně pomocí suchých dřevěných klínů, namáčených ve vodě tak, aby nabobtnaly a balvan roztrhly. Byly činěny pokusy osadním pyrotechnikem Bibikem tak učinit pomocí nějakého prášku. Vše bylo bezúspěšné, ale opět jsme si hráli. O některých hrách je však lépe pomlčet.

Dlužno podotknout, že hrací manýry nás neopustily ani v dospělosti.

Užívali jsme si i v zimě. Na zamrzlé Kocábě u Blochů jsme mydlili hokej. Místo hokejek jsme měli obvykle jen větve přiměřeného tvaru a puk vyříznutý z polínka. Občas se někdo probořil a vymáchal ve vodě. Jezdívali jsme i na ledových krách, ale to končívalo katastrofou.

Na saních nebo na lyžích obvyklá dráha byla z kopečka u bývalého smeťáku, vlevo na Pošvů louku, kde tehdy nebylo oplocení ani chata a sešupem v křoví až k lávce přes Kocábu. Nebo rovnou do úvozu a přes malou Kocábu k dnešním hřištím.

Svého času byly používány vlastnoručně vyrobené tak zvané skluzky. Dvě kratší polena na špici zešikmená, na nich přitlučená prkýnka a již se jezdilo. Skluzky jsme vynesli vysoko do svahu nad Kocábu a ujížděli dolů korytem, které v minulosti používali lesáci ke spouštění dřeva do údolí. Koryta dodnes ve stráni jsou zřetelná a dílem i funkční. I v současnosti osadní recesisti obvykle v létě občasně vezmou staré lyže, sáňky nebo něco podobného a za vydatného povzbuzování se pokoušejí o sjezd svahem.

TCO Dashwood, sepsal Vladimír Havelka

Žádné komentáře
 
Snad se všem tyto stránky líbí a všem děkuji za návštěvu :-)