Dashwood

Ať pořád vládne ta pravá kamarádská atmosféra

Trochu z historie

Cesty vlakem na osadu

Jak jsme znamenitě zpohodlněli! Pro současníka je těžko představitelné, jakým nadšením a radostí z možnosti pobývat na osadě oplývala generace dnešních více než šedesátníků a těch ještě starších, z nichž mnozí nejsou mezi námi. V poválečném období se pracovalo a i do školy chodilo v sobotu dopoledne, později každou druhou sobotu až do časů, kdy soboty přestaly být dny pracovními úplně. A tak téměř pravidelně v sobotu po poledni se doma sbalilo to nejnutnější, nebo dokonce se prchalo do Braníka na vlak rovnou z práce. Na nádraží se již vzájemně vyhledávali staří známí z osady, aby poklábosením o tom, co týden přinesl, si zpříjemnili cestu.

Vzhledem k obrovskému náporu na přepravu vlak býval zejména o sobotách a nedělích sestaven z regulérních dobytčáků s dřevěnými lavicemi či z hitláků. Teprve časem se kultura cestování pozvedla zavedením tehdy běžných osobních vozů, z nichž některé měly nástupní plošiny otevřené. Byl to v Braníku boj o místo a někdy vůbec nebylo snadné se do vlaku dostat. A místo k sezení? Když to dobře šlo, tak někdy, ale opravdu jen někdy, teprve v Měchenicích.

Dobrodružná bývala jízda na nástupních plošinách vozů, kam často mezi cestující dopadaly jiskry z lokomotivy, v dobrém případě jen popel. Svéráznou postavou, zpestřující cestu byla osoba výpravčího ve Vraném. Mohutný postavou, s brejličkami a nádherným plnovousem přípomínal Krakonoše. A také se mu tak říkalo.

V Měchenicích míval vlak asi 20 minut přestávku, nezbytnou k doplnění vody v parní lokomotivě. Tam byl začátek často velmi dobrodružné jízdy údolím Bojovského potoka. Do Klínce to obvykle šlo, ale rozjezd ze zastávky zejména při dešti býval dramatický. Lokomotiva supěla, čoudila, kola se jí protáčela, strojvůdce sypal písek, ale marně. Ona to nebyla legrace, vlak míval i 15 vozů plných lidí. Mnohdy houfec mladých chlapů vyskákal a za bujarého veselí roztlačoval vlakovou soupravu. A pomáhalo to, alespoň zdánlivě. Vlak se dostal do hlemýždího pohybu, sunul se do tunelu směrem k Bojovu a pomalu získával i na rychlosti. Z Bojova do Bojanovic, kde se vystupovalo, již problémy obvykle nebyly.

Na zastávce v Bojanovicích se party kamarádů a známých s ranci a taškami dali do pohybu vzhůru lesem směr osada. Zdatní jedinci stačili rychlou chůzí bez zátěže dospět do osady i za 40 minut. Pokud měl někdo nápad – a to bylo obvyklé – tak cesta mohla trvat přes hospody Na Cikánce nebo U Lišků i několik hodin.

Cesta zpět na vlak do Prahy byla snadnější v tom, že po cestě byla lákadlem snad jen Obermajerova lesní restaurace na vlakové zastávce. To bylo docela příjemné a obvyklý příkaz zněl – jdi koupit lístky a vezmi jedno pivo. Některým jedincům se i stávalo, že museli čekat na vlak další.

Nezapomenutelná bývala vystoupení Ludvy Blocha ve vlaku. Zejména když jezdily prasečáky nebo hitláky. Ludva se usadil uprostřed vagónu, vytáhl kus novin a dal se do hlasitého čtení. Tak se cestující dovídali o zhovadilém činu šestnáctileté dívenky, nebo o utkání v kopané, při kterém brankář hostujícího mužstva po výkopu kousl rozhodčího do nohy a o podobných drastických činech.

Vzápětí okolní cestující se marně snažili zjistit, ze kterých novin je čteno, někteří se pohoršovali, Ludvovi známí po chvíli však již nemohli skrývat smích. Totéž se někdy opakovalo i v tramvaji.

Autobus ze Smíchova začal jezdit až někdy kolem roku 1960. Původně po válce silnice z Měchenic přes Sloup a Hvozdnici do Bojanovic byla prašná, štěrková. Přibližně na přelomu čtyřicátých a padesátých let silnice dostala asfaltový povrch.

TCO Dashwood, sepsal Vladimír Havelka

Žádné komentáře
 
Snad se všem tyto stránky líbí a všem děkuji za návštěvu :-)