Važme si těch, kteří osadě dokázali a i v dnešní době dokáží věnovat svůj čas a pro osadu pracovat. Važme si i těch, kteří odhodí stud a umí osadu pobavit, aniž by utrpělo jejich vlastní já.

V osadě byla období útlumu stejně jako léta, kdy se opravdu něco dělo a osadníci vzali život na Dashwoodu vskutku do svých rukou. Stavby hřišť, osadní klubovny, posléze její znovuvzkříšení po povodni, dění kolem dětských dnů v konci léta, nečekané a to víc povedené zábavy v osadní klubovně, turnaje volejbalové, nohejbalové – to nám nikdo nevezme a z historie osady to nikdy nezmizí.

Žel, na soudržnosti a pospolitosti se podepsala i doba. Zpohodlněli jsme, četní tahouni dění zestárli nebo odešli. Jezdíme na osadu auty, vylepšujeme a přestavujeme své chaty, zřizujeme koupelny, zábavou je televize. S tím se však musíme smířit, běh času nelze zastavit. Snažme se alespoň občasně najít k sobě cestu a sem tam oživit to, co se nám v minulosti líbilo.

Připomeňme si, že údolí Kocáby nezačíná a končí Dashwoodem, ale je tu i Askalona, Rewaston, Havran, Louisiana, zaniklá Liberty, Maják a Kansas.

Podmanivá je malebnost a krása celého našeho území. Mnozí návštěvníci a nakonec často i my sami zůstáváme stát při výjezdu od mlýna na kopec, kdy se před námi otevře ta nádherná kulisa lesnatého skalního masívu v zákrutech Kocáby. A k tomu všemu patří i výři, hnízdící odedávna ve skalách, vytvářející svým houkáním za pozdních večerů a nocí něco neopakovatelného. Vnímáme s věkem i nádheru mohutných borovic na skále, stejně jako hučení Kocáby v tichu nocí.

TCO Dashwood, sepsal Vladimír Havelka